Cynthia Hand- Zasvěcená

Autorka: Cynthia Hand
Série: Unearthly #2
Originál: Hallowed
Vydání: Hardback, 312 stran
Nakladatelství: CooBoo, 2013

I když se hodně věcí vyjasnilo, Clara má v hlavě ještě větší zmatek než předtím. Poté, co selhala a nenaplnila své poslání se musí vypořádat se vším, co na ni čeká. Musí čelit Christianovi, který jí byl- podle všeho- předurčen osudem, ale přitom chce být s Tuckerem. Do všeho se přimíchá neblahá vize, že někdo z jejích milovaných zemře. A nesmíme ani opomenout všudypřítomný strach z Černokřídlého, který by se mohla kdykoliv znovu objevit. A tentokrát není jisté, že by se Claře podařilo vypořádat se s ním jako poprvé. 

Když jsem asi před půl rokem dočetla Nadpozemskou, druhý díl jsem pomalu ani neplánovala číst. Knihy s andělskou tématikou se nikdy neřadily mezi mé oblíbené. I když abych byla upřímná tak co se týká čistě andělů, jsem četla snad jenom Zavrženého, Pád a právě Nadpozemskou. Naštěstí už jsem měla doma celou sérii a tak když jsem letos začala s doháněním restů, do oka mi padla právě Zasvěcená. Ode dne kdy jsem četla první díl už nějaká doba uplynula a tak jsem si s čistým štítem a velkým očekáváním sedla k tomu druhému. Po přečtení jsem došla k názoru, že před třetím dílem budu potřebovat další půlroční pauzu.

"Kdyby jeho nenávist mohla plát jako slunce, spálí nás na popel."

Vždycky, když píšu nějakou recenzi, nejtěžší je pro mě napsat vrchní část, aneb děj. Tady to bylo skoro nemožné. Navíc když už jsem to měla napsané tak, abych nevyspoilerovala nic důležitého došlo mi, že je to skoro stejné jako můj popis děje prvního dílu. A tak jsem mohla začít znovu. Zasvěcená totiž dodává pojmu ‚nic se nedělo‘ nový význam. Nejenom, že se nic nedělo, ale autorka vykradla sama sebe. Tak si to shrňme.

Pořád se nacházíme v Jacksonu a Clara má vizi, které nerozumí.

Snaží se přijít na kloub tomu, co znamená.

Chodí do školy.

Pořád se kolem ní motají dva kluci...

...a pořád ti stejní.

Hádá se se svým bratrem.

Hádá se se svou matkou.

Hádá se sama se sebou a snaží si ujasnit myšlenky.

Sem tam potká Černokřídlého, který nemá nic lepšího na práci než se pořád ochomýtat kolem ní.

                                      

To je asi tak popis děje druhého dílu. Až na to, že se Clara přidala do super-tajné-životně-nebezpečné-sekty-ochránců-velryb-andělů. Která čítá čtyři členy... Ale uznejte, že  s těma velrybama by to teprve bylo vzrůšo! Navíc kdyby se přidala Clara, přidal by se i Christian (protože on musí být ve všem jako ona) a kdyby měli ochránci v týmu dva skoro-anděly, zachránili by tak velkou spoustu velryb. I když autorce asi bylo jasné, že s takovým dějem by se druhý díl naprosto zbytečným a tak přidala jednu událost, která převrátila Clařin život na ruby. Mělo to být hrozně dojemné, ale když se to v knize omílá takových sto stránek pořád dokola, člověk si začne říkat, že už by se to konečně mohla stát ať má od těch věčných keců okolo pokoj. Což je docela smutné když si uvědomíte, že ta událost je smrt jedné postavy.

"Třeba bych byla dost lehká na to, abych se vznesla vzhůru, kdybych chtěla."

Hrozně moc jsem se snažila vyvarovat se tomuhle odstavci, protože jsem měla pocit, že na postavy jsem si dostatečně postěžovala už při první recenzi. Jak to tak vypadá, tak jsem se zmýlila. Clara se vůbec nezměnila. Pořád si myslí, že se všechno točí jenom kolem ní. Pořád je stejně protivná. A pořád přemýšlí o Christianovi i když tvrdí, že miluje Tuckera. Ke Christianově aroganci se přidal Cullenovský syndrom a začal šmírovat Claře za okny. Čekám na scénu, kdy jí bude očichávat oblečení. Tucker... ten ani neměl šanci pokazit mi mé mínění o něm, protože v knize skoro nebyl. Nejsem si jistá, jestli to je dobře nebo špatně. Jako klad bych brala to, že v mých očích zůstal tím sladkým kovbojem z prvního dílu. A jako zápor? Celá ta ‚skoro tam nebyl‘ část! Nejlepší prvek knihy a autorka ho takhle vynechá... Každou- a tím myslím vážně každou- důležitou postavu, co se v téhle knize nachází bych nejradši nakopala. Claru za to, jaká je. Christiana za to, co dělá. Angelu za to, jak se chová. Clařinu matku za to její tajnůstkaření. Jeffreyho už jenom z principu. A Tuckera za to, že je všechny nepošle k šípku a nejde na ryby.

"Prozatím mě opouští, ale kráčí do svatozáře."

Paradoxně jediná věc, která mě u knihy udržela byly Clařiny myšlenky na Christiana. To se mi totiž doslova vařil mozek v hlavě. Ono je sice hezké říkat si, že Tuckera miluje. Ale když se v dalším momentě rozplývá nad někým jiným, tak nějak to ztrácí na efektivitě. Když k tomu přičtu tu instantní romantiku, vyjde mi recept na pohromu. Mimochodem předevčírem se mi zdálo, že jsem jela autobusem s pošťákem, co mi donesl balíček. Asi začnu trávit hodiny za jeho oknem dokud mi neotevře, protože si musíme být souzení!