Jojo Moyes- Než jsem tě poznala

Autorka: Jojo Moyes 
Originál: Me Before You
Vydání: hardback, 408 stran
Nakladatelství:  Ikar, 2013

Will a Louisa jsou jako oheň a vody a nebýt nehody, která upoutá Willa na invalidní vozík a Louině ztrátě zaměstnání, nikdy by se nepotkali. Ale ono se stane a z Louisy se stane ošetřovatelka pro pětatřicetiletého muže, který se neobejde bez cizí pomoci. Ze začátku nemůžou jeden druhého ani vystát, ale čas plyne a oni si pomalu ryjí cestičku do srdce toho druhého. A pak Louisa zjistí, proč dostala smlouvu na pouhých šest měsíců. To je totiž doba, kterou Will dal svým rodičům. Doba, během které mají šanci ukázat mu, že má proč žít. Louisa se pouští do nelehkého boje a čas nemilosrdně plyne. Ale ať udělá, co udělá, finální rozhodnutí je na Willovi. 

Poslední dobou zásadně nečtu anotace, neměla jsem tedy nejmenší tušení, do čeho jdu. Zažádala jsem si o recenzní výtisk téhle knížky, protože jsem čekala romantický příběh, u kterého si budu moct odpočinout. Představte si proto moje překvapení, když byl hlavní hrdina na konci první kapitoly sražen motorkou. Tak jsem si říkala fajn, zabijeme ho hned na začátku. Ale Will neumřel. Will skončil na kolečkovém křesle. A ve chvíli, kdy jsem to zjistila, jsem knihu zavřela a nevrátila se k ní celé dny. Kdyby to nebyl recenzní výtisk, nevrátila bych se k ní asi nikdy. Už pár let trpím strachem z vozíčkářů a číst o jednom pro mě bylo nepředstavitelné. Nakonec jsem se ale překonala a knížku dokončila. A i přesto, že mi přivodila několik nocí bez spánku, jsem ráda, že se tak stalo.

"Už se nechci každý ráno budit a přát si, abych to měl za sebou."

Will se narodil v zámožné rodině a je zvyklý na určité standarty, kterých se nemusí vzdát, protože si svou prací vydělává peněz víc než dost. Není schopný posedět v klidu, žije život plný adrenalinových sportů, hektických dnů v práci a žhavých nocí. A Will ho miluje! Jenomže osud mu zasadí krutou ránu a z Willa se stává kvadruplegik- člověk upoutaný na elektrické křeslo s minimální až nulovou pohyblivostí končetin. Z energetického člověka se stává deprimovaný muž, který nezvládne ani ty nejjednodušší úkony, jako se například sám převalit.  A pak je tu Louisa. Ukecaná, věčně optimistická šestadvacetiletá žena, která se ve svém životě zasekla a není schopná pohnout se dál. Lou žije se svými rodiči, mladší sestrou a jejím synem. Je ve vztahu bez lásky, nikde nebyla, nic nechce, nic neumí. Louisa má nulovou ctižádost a já jsem kvůli ní neuvěřitelně rozpolcená, protože na jednu stranu mě rozčiluje její dětinské chování a neschopnost udělat něco se svým životem, ale na druhou stranu obdivuji její vytrvalost ve snaze pomoct Willovi.

"Začala jsem mu vyprávět příběh dvou lidí. Dvou lidí, kteří se nikdy neměli potkat a kteří ze začátku nemohli jeden druhého ani cítit, ale pak zjistili, že jsou jediní dva lidé na světě, kteří mohou jeden druhému rozumět."

Will při té nehodě umřel. Ne doslova, ale to, kým byl, věci, kterého dělaly sebou samým- věci, které už dělat nemohl. O to všechno přišel a byla jen otázka času, kdy to dostihne i jeho tělo. A já myslím, že jediný, kdo si to uvědomoval, byl Will, protože jinak by po něm jeho rodina nemohla žádat, aby se dál trápil životem, kdy nedělal nic jiného, než se utápěl v depresích a čekal, až se o něj někdo jiný postará.

"Já svůj život miloval, Clarková. Fakt jsem ho miloval."

Než jsem tě poznala není žádná jednoduchá lovestory. Je to komplikovaný příběh rozvíjející otázku, zda žít v těle, které už vám pořádný život nedopřává, nebo nebrat ohledy na lidi kolem sebe a udělat to poslední rozhodnutí, které máte. Zda někoho žádat, aby tak žil, nebo spolknout vlastní sobeckost a poprat se se zármutkem, který na něj čeká. Než jsem tě poznala vás donutí se zamyslet, ať už to chcete, nebo ne. Co byste udělali, kdybyste byli na Willově místě? Nebo naopak, kdybyste byli na místě Lou?  

"Jak to, že ty máš právo zničit mi život, chtěla jsem se na něj osočit, když já nemám právo mluvit ti do toho tvého? Jenže jsem dala slib."

Jojo Moyes se podařilo napsat knížku, která ze mě vymámila pár slz a to se tak často nestává. Nebyly to ale slzy smutku, nýbrž jakéhosi zadostiučinění, protože takovou radost mi konec knihy neudělal už hodně dlouho. I přesto, že si autorka vybrala dost citlivé téma, příběh plynu lehce hlavně díky čtivému stylu psaní. Jedná se o neuvěřitelně realistický příběh se stejně realistickými postavami. Příběh o pozvolna se rozvíjející lásce, strachu ze ztráty, strachu z života a touze žít. Na závěr řeknu tohle. Je jedno, kolik recenzí si přečtete, nebo jak moc si budete myslet, že víte, co máte čekat, protože nevíte. Ne, dokud si to nepřečtete. 

Chtěla bych poděkovat knihkupectví Megaknihy za poskytnutí recenzního výtisku této knihy. Děkuji!