Carrie Ryan-Vlny zmítané smrtí

Autorka: Carrie Ryan

Originál: The Dead-Tossed Waves

Série: The Forest of Hands and Teeth #2

Přeložila: Alexandra Fraisová

České vydání: 418 stran, hardback

Nakladatelství: Mladá fronta, 2012

Gabriela je dcera strážkyně majáku. Její matka utekla z nebezpečného Lesa rukou a zubů a svá tajemství nechala za sebou, ale Gabriela nepoznala nic jiného než bezpečí domova, jež z jedné strany obíhá oceán, a z druhé mohutné hradby, které je chrání před Nečistými. A tak jí to vyhovuje. Ale touha Nečistých po lidském mase je neutišitelná, a tak když se jednou Gábi vydá s přáteli za hradby, nepotká je tam nic hezkého... Aby zachránila svou lásku, své přátele a svůj život, musí se vydat tam, kam by ji to ani ve snu nenapadlo-do Lesa rukou a zubů, a dostat se do Temného města.

Vlny zmítané smrtí jsou hodně volným pokračováním. Tohle je poprvé, co jsem něco takového četla. I když knihy patří do série, každá je vyprávěna z pohledu někoho jiného, a je mezi nimi několik let rozdíl. Dovolím si říct, že by jste se do Vln mohli pustit, i kdyby jste nečetli první díl, ale to bych opravdu nedoporučovala z toho důvodu, že by jste přišli o opravdu dobrou knihu.

Kdybych měla srovnat první, a druhý díl, tak druhý díl byl o moc lepší. Les rukou a zubů se mi líbil, ale z Vln zmítaných smrtí, jsem byla nadšená... Styl psaní je stejný jako v předchozím díle, tedy v přítomném čase z pohledu Gabriely. Mary vyrůstala v neustálém  strachu před nečistými, a svůj život chtěla změnit, zatímco Gabriela vyrostla spíše v bezpečí, a svého života se držela zuby nehty. Mary ve mě moc sympatií nevyvolala, ale Gabriela se mi líbila mnohem víc-je úplně jiná než její matka, dokonce bych řekla, že je její pravý opak. Zatímco Mery byla odvážná, odhodlaná jít si za svým,  byla svérázná, a občas hodně sobecká. Gabriela je spíše strašpytel. Sice se občas chovala sobecky, jednala zbrkle, ale měla své touhy, naděje, snažila se zjistit kam patří, protože byla více jako normální člověk, protože takoví lidé jsou. Nejsou dokonalí, a knižní hrdinové by taky neměli být. 

Carrie Ryan píše svým stylem. V knize nenajdete moc dialogů, ale spíše myšlenek hlavní postavy. Já jsem ale spíše typ, který radši přímou řeč a proto když se tady i několik stránek nepromluvilo ani slovo, celkem mě to mrzelo. To je asi důvod, proč jsem četla knihu relativně dlouho. Tento styl může občas zavánět nudnými pasážemi, ale Carrie píše opravdu dobře, a u knihy se nestane, že by jste se nudili. Co se mi ale líbí nejvíc je, že Carrie píše surově, a nebojí se smrti. Klidně tu vykreslí zombíky tak, že vám běží mráz po zádech. Ve svých knihách se smrti nebojí, a vy prostě nevíte, kdo je na řadě příště. Celou dobu doufáte, že nezabije vaši oblíbenou postavu, protože víte, že by to klidně mohla udělat. Krvavé scény jsou tady na denním pořádku. Další rozdíl mezi Vlnami a Lesem. Vlny jsou více surovější. 

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem Lesu rukou a zubů dala 4 hvězdičky. Nechci tím říct, že by si je nezasloužil, ale oproti Vlnám je to jen slabý odvar. Carrie se poučila. V prvním díle jako by to teprve zkoušela, ale jakmile se vypsala, přichází něco, co vám doslova vyžene kyslík z plic. To, jak místy popisuje myšlenky, situace, všechno je prostě dokonalé. Dějová linie je lepší, propracovanější. Začátek sice není tak dramatický, ale druhá polovina knihy vám to určitě vynahradí. Postavy, jsou lidštější, normálnější.

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Mladá fronta za poskytnutí recenzního výtisku. Děkuji!