Paullina Simons- Letní zahrada

Autorka: Paullina Simons
Originál: The Summer Garden
Přeložila: Milena Pellarová

Série: The Bronze Horseman, #3
České vydání: Hardback, 632 stran
Nakladatelství: Ikar, 2013

Letní zahrada začíná tam, kde většina románů končí. Alexandr s Taťánou se konečně po letech odloučení shledávají a nic nestojí v cestě jejich společnému životu. Nějakou dobu cestují společně se čtyřletým synem Anthonym po Americe- někde zůstávají déle, jinde kratší dobu- a snaží se znovu poznat sami sebe. Ale ani bezpečná Amerika nezažene stíny z minulosti, které je nechtějí nechat jít. Čas plyne a oni pomalu sbírají střípky svých já a dávají je znovu dohromady, aby mohli žít normální život. 

Vždycky když čtu poslední díl nějaké série, je to hrozně divný pocit. A co teprve když se mi ta série líbí. Ale to, co se mi dělo při čtení Letní zahrady, se mi ještě nestalo. Často jsem se nemohla do čtení donutit, protože při myšlence, že už nebude žádný další díl, mi bylo hrozně. Bohužel to moc dlouho odkládat nešlo, protože ta šílená autorka prostě ani jednou nemohla být jako všechny ostatní. Nemohla nechat čtenáře vydechnout a i přesto, že se zdálo, že se nic neděje, jsem ve škole začínala panikařit, když jsem si vzpomněla, že se k té knize nedostanu dalších osm hodin. Je jenom málo knih, které jsem četla víc než jednou, ale je mi jasné, že tahle série patří mezi ně. Protože si pořád nedokážu zvyknout na myšlenku, že už si nepřečtu, jak Taťána s láskou oslovuje Alexandra Šuro. Jak on dělá všechno proto, aby jeho milovaná žena byla šťastná. Jak sedí venku s malým Anthonym na klíně, zatímco mu chlapec ukazuje berušky. Už mám zase chuť pustit se do prvního dílu.

"Snažil jsem se toho lazarevského Alexandra najít." 

V prvním a druhém díle se v pozadí příběhu odehrávala druhá světová válka a Taťána s Alexandrem měli nejistou budoucnost. Šance, že to oba přežijí, byla mizivá, a šance, že se znovu potkají? Skoro nulová. Přesto oba přežili hrůzy války, koncentračních i pracovních táborů, mučení, několikaleté odloučení. A spoustu horších věcí. A teď jsou konečně spolu, v bezpečí Ameriky, a můžou fungovat jako rodina. Ale Leningrad je stále pronásleduje a nenechá je jít, ať se snaží sebevíc. Jizvy na těle i na duši si nosí sebou a není jednoduché se jich zbavit. Paullina realisticky popsala život po druhé světové válce. Život dvou lidí, kteří pro sebe znamenají všechno, ale možná že ani to nestačí. Stránku za stránkou máme možnost sledovat, jak se Taťána s Alexandrem snaží vypořádat se svými démony a žít normální život. Ale Paullina to zase vzala po svém a hlavním hrdinům to nějak neusnadňuje. Netrápí je zima. Nemají hlad ani strach, že zemřou ve válce. Přesto má čtenář pocit, že se každým okamžikem může něco pokazit a jejich už tak křehký vztah skončí. Že rány, které si odnesli, se jen tak nezahojí.

"Myslela sis, že se ti vrátí ten starý Alexandr, ale přivezla sis mě."

Taťána s Alexandrem jsou jedny z nejsložitějších a nejlépe propracovaných postav, o kterých jsem četla. Od prvního dílu si oba prošli neuvěřitelným peklem a samozřejmě, že je to změnilo. V knihách jde vidět jejich neuvěřitelný vývoj. Taťána už není to naivní, nevinné dítě, které se zamilovalo do nadporučíka Rudé armády. Z Taťány je žena, která dělá první poslední pro svou rodinu. Taťána je sice pořád tichá a nenápadná, ale pod tou křehkou slupkou se skrývá neuvěřitelně silný duch. A Alexandr je zlomený. Zničený. Zjizvený. Ale přesto se sebere a snaží se seč může být manželem a otcem, kterého si jeho rodina zaslouží. I když je to neuvěřitelně těžké. I když má nejednou chuť to vzdát. A i když mu to Taťána místy vůbec neusnadňuje. A ta jejich láska? Protáhli ji vším možným, musela čelit nejedné zkoušce, a přesto přežila. Přesto je silnější než kdy dřív. Tohle je ta láska, kvůli které stojí za to ráno vstát z postele a rvát se se dnem, který na vás čeká. Taťána a Alexandrem jsou dvě poloviny jednoho celku.

"Pravou lásku najde člověk tehdy, když se mu jí dostane právě tolik, kolik dokáže přijmout a kolik si zasluhuje."

Paullina Simons je paní Autorka. Píše tak reálně, že to prostě nejde a vy se musíte vžít do toho příběhu. Čtete a najednou vám dojde, že máte celý obličej mokrý a nemůžete přestat brečet. Protože co když tam někde byl nějaký Alexandr s Taťánou? A i kdyby ne, ten příběh je tak reálný, že když Taťána pláče, pláčete taky. Když se Alexandr rozčiluje, rozčilujete se s ním. Když dělají pitomosti, máte chuť s nimi pořádně zatřást a říct jim, ať se sakra vzpamatují. Ale oni to stejně udělají a vy jste bez sebe vzteky a frustrací. I když víte, že je to jenom kniha, máte chuť autorku nakopat za to, že vám něco takového udělala. A když už si říkáte, že nic horšího se stát nemůže, Simons vám ukáže, že se sakra pletete, a přijde scéna, kdy máte chuť tu zatracenou knížku zapálit a zapomenout, že jste někdy četli něco jako je Měděný jezdec. Ale pak se uklidníte a čtete dál. A stránky plynou a vy jste celí napjatí, jak se to vlastně vyřeší. A ono se to vyřeší, ale vy to zase obrečíte, protože to prostě psala Simons a ta nemůže udělat věci jednoduše. A celou dobu vás zajímá, jak to sakra skončí. Možná máte i nějaké nápady, ale i přesto vám ten konec vyrazí dech. Mistrovské dílo.

Chtěla bych poděkovat nakladatelství Ikar za poskytnutí recenzního výtisku této knihy. Děkuji!