Emmy Laybourne- Monument 14

Autorka: Emmy Laybourne
Originál: Monument 14
Série: Monument 14 #1
Přeložila: Zuzana Ľalíková
České vydání: hardback, 296 stran
Nakladatelství: Baronet, 2013

Den Deana a jeho mladšího bratra Alexe začal jako každý jiný, ale skončil úplně jinak, než by si kdo dokázal představit. Vše začalo ohromným krupobitím, které převrátilo Deanův autobus a on tak viděl umírat spoustu svých spolužáků. Naštěstí zasáhla řidička Alexova autobusu paní Woolyová a Dean s některými dětmi z jeho autobusu se dostali do bezpečí. Útočiště našli v nedalekém supermarketu, kde je paní Woolyová nechala a šla hledat pomoc. Paní Woolyová se ale nevrací, venku zuří biologická katastrofa a 14 dětí různého věku je zavřeno v supermarketu a musí se o sebe postarat. 

Monument 14 mě zaujal asi před rokem, kdy jsme s autorkou rozebíraly obálku a už tehdy jsem měla co dělat, abych se do čtení nepustila v angličtině. Proto když se objevily informace o českém vydání bylo jasné, že ta kniha bude moje. Když se mi ale konečně dostala do rukou, začala jsem o příběhu pochybovat. Anotace zní přece jenom velmi podivně. Proto jsem ke knize nepřistupovala s velkým očekáváním. Jsem hrozně ráda, že jsem nebyla zklamaná, spíše naopak.

"Vždycky si najdu chvíli, abych mohl odvšivit kamarádku." 

Hrozně se mi líbí, že Monument 14 není jedna z těch dalších tuctových dystopií. Znáte přeci ten klasický koncept: zkažená společnost, pravidla, která všichni přijímají, ale pak se něco stane a hlavní hrdin(k)a začne pochybovat, bouří se, všichni bojují za dobro a nakonec to většinou dobře končí. Tak to tady není. Spíš než dystopii mi to připomínalo nějaký postapokalyptický příběh. A autorka to zvládla na výbornou. Všechny scény působí tak realisticky, že si člověk prostě musí klást otázku Co když se to někdy stane? a Jak bych se v té situaci zachoval(a) já? 

"Přísahám bohu, chtěl jsem mu rozpárat krk."

České vydání je jedním slovem úžasné. Baronet ponechal originální obálku, což byl vážně skvělý krok, protože ta obálka je nádherná! Nejenže perfektně vystihuje pochmurnou atmosféru knihy, ale působí navíc tak nějak tajemně, protože nevíme kdo je kdo. Jak už jsem psala- probíraly jsme ji s autorkou a ani ona sama neví, která postava vlastně koho zobrazuje. Překlad můžu taky jenom pochválit. Axiu jako překladatelku mám moc ráda, protože si na svých překladech dává opravdu záležet. Minimum pravopisných chyb a překlepů (já jsem nenarazila na nic) skvěle se to čte, postavy mluví optimálně vzhledem ke svému věku a příběh si zachoval svůj ráz. Já jsem prostě maximálně spokojená. 

"Jsem ráda, že tu jsi, Deane. Protože jsi náš soused a my tě znali už předtím."

Emmy není žádný troškař a představila nám hned čtrnáct hlavních postav. Tedy... jestli se to tak dá říct. Autorka ukazuje, že nikdo není ani dobrý ani zlý, ale že z každého máme něco. Že v případě nouze jsme schopní udělat věci, které by nás za normální situace třeba ani nenapadly. Ze 14 postav jsem si oblíbila asi 3 a zbytek mi lezl na nervy. Naštěstí pro autorka mě štvaly úplně jiným způsobem. Jedná se o opravdu dobře napsané postavy, které působí tak realisticky, že mě svým chováním dováděly k nepříčetnosti. Nejvíc mě štvalo, že ti skoro dospělí, které by se měly starat o ty mladší (například Jake, Brayden, Astrid...) se flákaly všude možně (a v různém stavu) místo aby byli užiteční a pomáhali. Dean je vypravěč, ale za hlavní postavu bych ho rozhodně neoznačila, protože je hrozně nevýrazný a prosťoučký. Jakea a Braydena bych nejradši nakopala do zadku, protože to jsou neuvěřitelní idioti. Sahaliu bych nejradši uškrtila. Svým chováním mi připomíná jednu spolužačku a k ní zaujímám stejný postoj- pořádně propleskat, aby se konečně vzpamatovala. Caroline a Henry jsou sluníčka. Oba jsou neuvěřitelně zlatí, i když co jiného bych asi čekala od pětiletých dětí, že ano. To samé Odysseus, až na to, že je o něco starší. Astrid taky nemám ráda, doufám, že nakonec skončí sama. Niko byl na začátku moje oblíbená postava, pak začal všechno až moc přehánět a tak nějak jsem ho přestala mít ráda. 

"Někdy si člověk myslí, že někoho dobře zná, a on se pak nečekaně objeví, vypadá dobře a nese kytaru."

Tahle kniha byla jedno velké překvapení. Moc jsem od toho nečekala a po přečtení jsem byla jednoduše nadšená. Autorka přichází s něčím novým, co mi jednoduše vzalo dech. S ničím se nepáře a hned na prvních stranách jsme vhozeni do příběhu. Začátek pro měl byl trošku šok, než jsem se úplně zorientovala, ale pak už to šlo hladce. Jistou roli možná sehrála i klidnější část, kdy jsou postavy zavření v obchoďáku a v podstatě nic se neděje. Tahle část mě místy nudila, ale ve chvílích, kdy jsem si říkala, že knihu odložím se stalo něco, co mi v tom zabránilo. Kniha měla spoustu hluchých míst a na konci, jsem měla chuť vraždit, protože se stalo něco, co bylo nejen úplně nerealistické, ale hlavně úplně pitomé. Konec je otevřený, takže rozhodně naláká na druhý díl, který by u Baronetu měl vyjít v listopadu. Podle ukončení Monumentu a podle recenzí to vypadá, že Nebe v plamenech bude prostě nářez.