Dneska je pátek, takže pro vás mám ukázku z Moře klidu. Nejedná se o žádnou důležitou scénu z knihy ani v ní nejsou spoilery, takže o nic nepřijdete. Přesto se mi tahle část líbila tak doufám, že vám se bude taky líbit a knihu si přečtete.
Prošla jsem si i skupinovou terapií, ale tu jsem nesnášela ještě dřív, než jsem přestala mluvit. Nikdy jsem nechápala, jak mi má pomoct, když budu poslouchat tragické příběhy ostatních. Všichni kolem sedí a stěžují si, jak jim osud rozdal hrozné karty. Možná prostě ještě nejsem dost velký sadista. Prostě mi nepomáhá, když vidím ostatní lidi stejně v pasti, jako jsem já. V množství není žádná spása. Jen víc mizérie a já mám už tak dost té svojí.
A k tomu se všechny skupiny chovají dost nepřátelsky, když s nimi nechcete mluvit. Jako byste se přiživovali na bolesti jiných, ale nenabídli jim za to tu svou. Považovali mě za zloděje. Jednou mi jedna blonďatá slečna jménem Esta- u toho jména jsem nenašla žádný význam až na to, že je to španělský výraz pro tohle- říkala, že mám buď všechno vybalit, nebo zabalit, a já jsem si nebyla jistá, jak na to reagovat, ale asi by to bývala zábavná konverzace, kdybych se jí zeptala, co hulí. Pak jsem zjistila, že ji pobodala vlastní máma, a dělat si z ní srandu už taková zábava nebyla.
Poslouchala jsem o znásilněních, střelných poraněních, o lidech, kteří znali ty, kdo na ně zaútočili, i o těch, kdo ne. V některých případech byli útočníci potrestáni, někdy ne. Nebyla v tom žádná útěcha. Jestli mi má udělat dobře poslouchání nočních můr ostatních lidí, pak se radši budu cítit mizerně. A říct jim o hrůze, kterou jsem sama zažila, by mi asi taky nepomohlo. Kromě toho bych ani žádný příběh mít neměla.
Takže takové to bylo každý týden. Sedávala jsem v kruhu s lidmi, kteří si prošli stejným hnusem jako já a kteří se na mě dívali, jako bych se vloudila do klubu bez placení. Měla jsem hroznou chuť na ně zařvat, že jsem zaplatila stejně jako všichni ostatní v místnosti, jenom na rozdíl od nich nemám potřebu mávat účtenkou.
Dneska se mnou psycholožka nemluví o vině. Mluví se mnou o mluvení. Ráda bych řekla, že ji poslouchám, ale většinu času myslím na to, jak vylepšit svůj recept na piškotový dort nebo si zdokonalit techniku kickboxu.
PO cestě domů pak přichází to, čemu jsem věděla, že se nevyhnu.
„Máma si pořád myslí, že se vrátíš." Asher se na mě u toho nepodíval. Ani nevím, jestli mluví o návratu domů nebo o návratu obecně.
„Nevrátíš se." Ani se neobtěžuje, aby to znělo jako otázka. A pak přichází ještě něco lepšího.
Ukázka je ze stran 126 a 127 v ARC výtisky Moře klidu. Kniha ještě projde korekturou takže není zaručené, že finální verze bude stejná.
Žádné komentáře:
Okomentovat